Poslední červencový víkend se v Brně konalo Mistrovství České republiky v drezuře, kterého se zúčastnily za naši oblast 3 jezdkyně, všechny ze SK Viktoria-Tic. Obrovského úspěchu dosáhla nejmladší z nich – v kategorii mladší junioři zvítězila a mistryní ČR pro rok 2014 se stala Tereza Čechurová s koněm Elfen Prinz.
Terezko, představ se nám trochu blíže.
Je mi 16 let a studuji na Plzeňské obchodní akademii. Bydlíme v Dobřanech, kde moji rodiče vlastní a provozují restauraci Na růžku. Mám staršího bratra Mirka, který sice na koních nejezdí, ale všechny mé starty pečlivě sleduje a je mým velkým fandou.
Někdo ve tvé rodině je nebo byl koňákem? Jak ses k tomuto sportu vlastně dostala?
Ani moji rodiče nikdy nejezdili, ale můj dědeček jezdil, o koních mi vyprávěl, a tak možná díky jemu jsem od malička chtěla ochutnat pocit z koňského hřbetu. Před 6 lety mě taťka ke koním vzal – a kam jinam, než do stáje, která proslavila Dobřany v dostihovém světě, do Stáje A1/1 Jana Koš´tála.
Začínala jsi tedy na dostihových koních?
V době, kdy jsem tam přišla, se už Košťálovi věnovali i jezdeckému sportu. Ale je pravda, že moje první učitelka byla paní Věra Košťálová, která mě vlastně základům péče o koně i ježdění učila, a moje začátky se odehrály na koních, kteří dříve běhali. Po nějakém čase jednou můj taťka prohlásil, že „si udělá hezký den“, jel a koupil koně.
Tvůj první kůň tedy byl…..
Tehdy 13letý český teplokrevník Dany Bee, který zpočátku vůbec „nechápal“, proč by měl s nějakou 10letou holkou třeba jen zaklusat. V té době jezdila trénovat do Dobřan paní Věra Jáchimová, která se mě ujala a se kterou jsem po čase dokázala na Danym složit všeobecnou zkoušku jezdců – drezuru i skoky.
Takže ses rozhodovala mezi skákáním a drezurou?
Ani moc ne. Paní Jáchimová mně od začátku vysvětlila, že každý se musí naučit nejdříve „sedět“ a že základy drezury musí umět každý jezdec. Dokonce jsem za paní Jáchimovou jezdila i do jiných klubů, kde trénovala – např. do Kozolup, kde jsem jezdila na Nonovi. My jsme zpočátku vůbec neskákali, neustále jsem se učila „sedět“ a pomalu jsem dostávala do krve základy drezury. Až jsem zjistila, že drezura je to, co chci jezdit. Po čase jsem s Danym přešla za paní Jáchimovou do Losiné, taťka koupil dalšího koně – klisnu Rosenblume, a já začala sbírat první zkušenosti na drezurních obdélnících.
Kdo se nejvíce podílel na tvém úspěchu v Brně?
Víte, to musím trochu rozvést: paní Jáchimová mě k tomuto krásnému sportu přivedla. Pak moje tréninky převzal Daniel Komenda. Pomáhala mi i paní RNDr. Ivana Hašková – ta mi radila nejen s koněm, ale hlavně usměrňovala moji psychiku, kdy jsem si začala „moc brát“ neúspěchy. A teď zhruba od zimy trénuji s Alenou Ticovou. Ale kdybych neměla podporu z rodiny, kdyby mě rodiče nevozili na tréninky, na závody, kdyby mi to všechno nefinancovali – nikdy bych nezažila ten pocit, že kvůli mně hrají českou hymnu.
Jak probíhal mistrovský víkend v Brně?
Před prvním kolem jsem byla v očekávání, protože jsem věděla, že kůň má formu – daleko lepší než já. Já se vždycky těším, kdy v úloze skončí klusová pasáž a budu moci cválat . Do druhého kola jsme nastupovali z druhého místa – to jsem byla hodně nervózní. Po dvou kolech jsem byla stále druhá - začal se rýsovat velký úspěch. Třetí kolo (volnou sestavu st. S) už jsem jela na pohodu – buď, anebo. A ono to vyšlo – zajeli jsme nejlepší jízdu mezi všemi juniory.
Kolik bylo na mistrovství jezdců ze západu Čech?
Já jela za mladší juniory, Zdeňka Koláříková s Igorem (kteří byli na svém prvním MČR) za starší juniory, a naše trenérka Alena Ticová s koněm Counter Star startovali v seniorské kategorii – celkově skončili desátí, i když zajeli 7. nejlepší volnou sestavu (stupně T).
Myslíš, že tvůj úspěch nějak podpoří drezurní ježdění v Zpč. oblasti?
Víte, trochu mě mrzelo, že nás naše oblast při výjezdu na MČR nijak nepodpořila. Účastníci z jiných oblastí měli stejné oblečení, deky na koně, podsedlovky – každý viděl, koho reprezentují. Nemluvě o tom, že některé oblasti svým jezdcům zajistili vysílačky pro komunikaci trenéra s jezdcem na opracovišti. My jsme měli díky paní Ticové a klubu SK Viktoria-Tic alespoň stejná trička. Vím, že drezurních jezdců v naší oblasti je podstatně méně než skokových, ale právě proto (protože jsme se dokázali na mistrovství kvalifikovat a nebyli jsme tam jen do počtu) jsme mohli ukázat, odkud jsme.
Co pro tebe znamená být mistryní republiky?
Splněný sen a zároveň závazek do příštího roku.
Už sis uvědomila, čeho ji dosáhla?
Dnes už ano, ale vím, že nesmím usnout na vavřínech – musím makat dál, jedině tak může přijít nějaký další úspěch. Od mojí první trenérky paní Jáchimové znám jména jezdců z naší oblasti, kteří zvítězili v juniorské kategorii - Šedivcová, Viták, Burešová (dnes Laierová a členka našeho oddílu) a samozřejmě znám osobně Dana Komendu, který se stal mistrem republiky jednou v juniorské kategorii a později 2x mezi seniory. Bylo by hezké na jeho úspěchy navázat.
Řekni nám svůj nejhorší a nejlepší zážitek s koňmi.
Nejhorší byl asi, když jsem začínala a učila se jezdit – tenkrát jsme trénovali v Dobřanech na louce a paní Jáchimová mi říkala: Terezko, neboj se velké louky, koně většinou utíkají zpět do stáje…….Jenže to Dany Bee asi tehdy nevěděl, co normálně koně dělají, najednou se splašil a pádil se mnou po dobřanských lukách k lesu. To jsem prvně na koni cválala.
A nejlepší zážitek? Asi nemusím říkat – jdete na stupně vítězů na mistrovství republiky.
A poslední otázka – řekni nám svoje další jezdecké plány.
Trénovat, trénovat a trénovat a ve spolupráci s paní Ticovou si splnit další sen – kvalifikace na Mistrovství Evropy.
/Rozhovor připravila Mgr.Věra Jáchimová/